Jsou chvíle, které se odehrávají téměř v každé rodině. Dítě se ráno nechce obléct, protestuje, rozpláče se a dospělý se ocitá pod tlakem, že musí něco zvládnout. Znáte to. Nejprve přicházejí klidná slova a snaha situaci usměrnit. Postupně se do nich ale začne vkrádat napětí, které souvisí spíš se stavem těla než s tím, že by rodič nevěděl, co dělat. V tu chvíli se situace začne vyvíjet jinak, než byste si přáli. Kdyby se stejný okamžik zopakoval jindy, například když jste víc odpočatí, proběhl by klidněji. Někdy stačí málo – zpomalit, ztišit hlas nebo si k dítěti kleknout. Rozdíl není ve slovech, ale ve stavu nervového systému rodiče.
Nervový systém jako základ regulace i vztahu
Pro dítě není nejdůležitější to, co mu říkáte. Důležitější je, jak se u vás cítí. Jeho nervový systém ještě není vyzrálý, a proto se přirozeně „ladí“ na dospělého, který je s ním.
V praxi to znamená, že nevnímá jen slova, ale hlavně tón hlasu, napětí v těle a celkové naladění rodiče. Z toho si vytváří pocit, zda je situace bezpečná. Představte si například situaci, kdy dítě upadne a začne plakat. Rodič řekne: „To nic není, neplač,“ rychle a v napětí. Dítě se často neuklidní, protože vnímá neklid. Naopak když rodič zpomalí, vezme ho k sobě a klidně řekne: „Lekl ses, viď? Viděla jsem to.“, tělo dítěte začne reagovat jinak. Pro rodiče to znamená, že někdy není potřeba hledat správná slova. Stačí si všimnout vlastního stavu, zpomalit a uvolnit tělo. I malá změna v tom, jak reagujete, může dítěti pomoct rychleji se uklidnit.
Každodenní situace jako prostor pro učení regulace
Situace jako záchvat vzteku, odmítání spolupráce nebo večerní únava jsou pro rodiče náročné. Často máte pocit, že je potřeba je co nejrychleji vyřešit, protože jsou nepříjemné. Jenže právě tyto chvíle jsou pro dítě důležité, protože se v nich učí pracovat s emocemi. Představte si například večer, kdy je dítě unavené a začne plakat kvůli maličkosti – rozmyslelo si, že chce jinou lžičku nebo jiné pyžamo. Dítě je v tu chvíli přetížené a jeho nervový systém už nemá kapacitu reagovat klidně. V takové chvíli pomáhá méně vysvětlování a víc přítomnosti – zůstat u dítěte, zpomalit a jednoduše pojmenovat, co se děje: „Vidím, že je toho na tebe moc.“ Dítě potřebuje zažít, že jeho emoce má prostor a že v ní není samo.
Tlak na dokonalost a strach, že dítě „pokazíme“
Právě v každodenních situacích se ukazuje, jaký tlak dnes rodiče zažívají. Chtějí dělat věci dobře, vzdělávají se a snaží se reagovat klidně, postupně však může vzniknout pocit, že existuje jeden správný způsob, jak reagovat v každé situaci. Ze zájmu se tak stává tlak. Rodič má pocit, že musí všechno zvládnout bez chyby, a tento tlak se nejvíc projevuje ve chvílích únavy a stresu.
Jenže rodič je také jen člověk a má své limity. Právě snaha být dokonalý často vede k většímu napětí. Děti přitom nepotřebují prostředí bez chyb, ale skutečný život i s emocemi a chybami.
Důležité je, co přijde potom. Když se rodič k dítěti vrátí a například řekne: „Mrzí mě, že jsem na tebe zvýšila hlas. Byla jsem naštvaná a unavená, ale nechtěla jsem na tebe takhle reagovat,“ dítě se učí, že vztah trvá i v náročných chvílích.
Co si dítě odnáší?
Právě tyto opakované zkušenosti jsou základem toho, jak se u dítěte formuje vztahová vazba. Ne z dokonalých reakcí, ale z toho, co dítě opakovaně zažívá v běžných situacích. Z těchto chvil si postupně odnáší například to, že:
– i když se situace vyhrotí, dá se znovu uklidnit
– blízkost se neztrácí ani v náročných chvílích
– emoce jsou v pořádku a mohou mít svůj průběh
– po konfliktu může znovu přijít spojení
– i dospělý dělá chyby a umí je napravit
– když mu není dobře, někdo s ním zůstává
Tyto zkušenosti si dítě neukládá jako myšlenky, ale jako pocit v těle. Postupně si z nich vytváří vnitřní nastavení, že vztah je bezpečné místo. Když opakovaně zažívá, že se k němu dospělý vrací, učí se, jak se uklidňovat a zvládat napětí. Tak si buduje pocit jistoty, který si nese dál do života, i do toho, jak reaguje na stres a jak vstupuje do vztahů.
Prostor, který vzniká mezi dvěma lidmi
Možná tedy nejde o to zvládnout každou situaci ideálně. Spíš o to, co se mezi vámi děje dlouhodobě, v těch obyčejných dnech. Někdy to půjde snadněji, jindy ne. Někdy budete mít víc trpělivosti, jindy méně. A právě v tom všem si dítě postupně skládá pocit, jaké to je být ve vztahu. Z malých chvil, které se opakují… Jak se na něj podíváte, jak na něj promluvíte, jak se k němu vrátíte, když to nevyjde podle představ. A to úplně stačí.
autorka: Ninka Peniaková,
absolventka psychologie,
poradkyně psychomotorického vývoje Baby Balance
Mnoho zajímavých informací se dozvíš také na našich skupinových setkáních Baby Balance, kde odborně a hravě podporujeme zdravý vývoj miminek.
